Noční zápisky ze schizofrenikova domu,

aneb kterak jsem byl nucen vyhledat úkryt ve sklepě mezi regály s dýňovým kompotem, kvašáky a nakládanými houbičkami.  

Je noc, a já právě sedím ve svém sklepě na prázdné bedně od samopalů vzor 58. Sklep je spoře osvětlen mihotavou září svíčky z lucerny a také displejem mého tabletu, který jsem si sem stihl vzít. Je to teď mé jediné spojení se světem, takže jsem lehce nervózní při pohledu na zbývajících 12% výdrže baterie. Je tu pořádná zima. Občas musím třít dlaněmi o sebe, abych je aspoň trochu zahřál, a dokázal prsty ťukat do klávesnice. Horečnatě vzpomínám, jak to vlastně všechno začalo, jak jsem se tu dostal.

Poprvé ty bolestivé záblesky přišly asi před týdnem. No jasně, bylo to ten den, kdy se mi pokazila mikrovlnná trouba. Najednou mi ta mrcha přestala ohřívat můj oblíbený kozí kefír. Taky máte rádi kozí kefír? Já moc, a vlahý kozí kefír ke snídani přímo miluju. Proto mě pokažená mikrovlnka přímo rozběsnila. Chvíli jsem se v ní hrabal dlátem a zednickou lžící, ale ona pořád nic. To už jsem se fakt naštval, a šel jsem si pro sekeru. S tou se přece dají spravit i mezilidské vztahy, tak proč ne nějaká blbá trouba?

Když jsem se vracel z kurníku se sekerou, zahlédl mě přes plot soused Venouš. Nedbaje mého sveřepého výrazu, a druhu neseného nástroje, dovolil se mě zeptat, jak se dneska mám. Naštěstí se stačil přikrčit, sekera proletěla jen těsně kolem jeho lysiny. Občas si takovéhle kanadské žertíky provádíme, takže když mi ji přes plot zase podával zpátky, zeptal se mě zvesela, jestli snad nemám po ránu nějaký problém. Venouš je fachman, spraví všechno od napařovací žehličky po nosnou raketu Ariane, ani peníze za to nechce. Nevýhodou je, že chce, aby jste si s ním pak dali po kalíšku- a to pokračuje až do doby, než padnete k zemi, protože co vydrží on, nevydrží nikdo. Přesně podle našeho přísloví " S alkoholem všeci prohrávajú, enem Venouš s ním remizuje".

Protože jsem byl opravdu hladový, nechal jsem se nakonec přemluvit, že se na tu mikrovlnnou kraksnu koukne. Chvíli do ní opravdu hleděl, postupně povytahoval z montérkových kapes kompletní vercajk, a pak během dvou minut provedl dokonalou rozborku. "No ja, to bude špatný magnetrón" zvolal vítězoslavně. "Daj mi dvě stovky, já ho půjdu sehnať do hospody", tak s těmito slovy jsem ho ten den viděl naposled.

Na Venouše je ale spoleh, druhý den hned ráno mi už bušil na dveře. Musel jsem mu teda ještě něco doplatit, protože mi k vyúčtování předložil lístek z hospody, kde bylo dvanáct myslivců a dvanáct piv. "To víš, cosik to stálo, vytřepať z Jožky nový magnetrón, ale to bude fachčiť, že budeš čumět!" Jožka je tedy bývalý lampasák (tj.důstojník socialistické armády), který si stačil během svých pracovních povinností v armádě přestěhovat část vojenských skladů, a to včetně těch sovětských, na své pozemky.

Magnetron byl popsaný azbukou, takže jediný znak, který jsem na něm rozpoznal, byla lebka se skříženými hnáty. Venouš nezaváhal, a po výměně toho proklatého magnetronu měl sborku provedenou po několika minutách. Troubu jsme hned vyzkoušeli, pracovala opravdu obdivuhodně, hrnek s mým kefírem se vypařil už po pěti sekundách- myslím tedy včetně toho hrnku. Se zoufalým výkřikem jsem se vrhl po mikrovlnce, a rychle ji otevřel. Když se dým rozptýlil, v kuchyni jsem už byl sám, po Venoušovi zůstaly jen částečně viditelné stopy vedoucí k hlavním dveřím. Z chodby jsem pak už jen slyšel, jak za Venoušem zaklaply dveře, a postupně přestal chrčet elektroměr.

Tehdy jsem ty bolestivé záblesky viděl poprvé- byly to záblesky nějaké krajiny, ale byly tak rychlé, že tehdy jsem tu krajinu ještě nedokázal rozpoznat.

Baterie v tabletu mi ukazuje poslední procento, to už asi teď nedopíšu, pokusím se vyjít ze sklepa a nabít ji, protože vám musím říct, co se stalo, aby jste si dali pozor na